Úvod 

V tomto článku bychom Vám rádi představili základní techniky malby a vlastnosti,  kterými se od sebe liší. Velký rozdíl je právě už v použitých barvách samotných. Záleží  třeba na tom, jestli jsou ředitelné vodou (akvarelové barvy, tempery, akryl), nebo je  potřeba mít speciální ředidla (olejové barvy). Odlišně při malbě postupujeme, když jsou  barvy jemné a průsvitné (akvarel), a když jsou pastózní a neprůhledné (tempery, akryl,  olej). Každá technika vyžaduje specifický podklad a mohou pro ni být vhodné různé  druhy štětců a dalších pomůcek. U olejomalby je třeba vědět, že se neobejde bez tzv.  médií (např. terpentýn, apod.) 

Akvarel 

Základní vlastností akvarelových barev je, že jsou ředitelné vodou. Jednotlivé umělecké  akvarelové barvy mohou mít podobu pevné kostky uložené v hranatém plastovém  kalíšku (pánvičky), v pastózní podobě (tubičky) nebo i podobu tekutou. Akvarelové  pánvičky se obvykle prodávají a uchovávají v kovových, dřevěných či plastových  kazetách. 

Akvarelové barvy se mezi sebou snadno míchají a dobře se rozpouštějí. Pokud je  potřeba zvýšit jejich přilnavost k papíru anebo zamezit, aby se rozpíjely, přidává se do  nich volská žluč. Pro akvarel je potřeba zvolit správný papír – s větší gramáží a zejména  dobře savý. 

Papír je vhodné lehce navlhčit houbičkou a napnout pomocí lepenky na pracovní desku  (pokud nepoužíváte bloky lepené na všech 4 stranách, kdy toto odpadá). Navlhčením  předejdeme zvlnění papíru při schnutí. Zamýšlený obraz můžeme předkreslit tužkou  nebo (vodou rozmývatelnými) pastelkami, je ovšem třeba počkat, až napnutý papír  trochu oschne. Malovat lze několika postupy: 

  • barvy můžeme míchat mimo malbu, např. na paletě či v kazetě, a už hotové barevné tóny pokládat na papír
  • nebo je možné barvy míchat přímo na papíře – do základního tónu za mokra vpíjíme další barvy, a tak docílíme velmi jemných barevných přechodů základní tón můžeme také nechat zaschnout a přes něj malovat jinými odstíny, tj. míchat barvu pokládáním jednotlivých vrstev, které necháme 

mezi sebou zaschnout (v tomto případě je nutné začínat světlými odstíny a  postupně přecházet k těm tmavším) 

  • také lze začín malovat na ještě vlhký papír, barvy se pak rozpíjejí do zajímavých tvarů

Nepovedený tah akvarelovými barvami je možné napravit – houbičkou nebo štětcem  namočeným ve vodě jej smyjeme. 

Světlo a stín jsou v akvarelu budovány opačným postupem než u ostatních barev.  Největší světlo se bude nacházet tam, kde necháme čistý akvarelový papír, nanášením  vrstev malbu postupně ztmavujeme. Při klasické akvarelové malbě se tedy běloba příliš  nepoužívá. Akvarel můžete kombinovat i s dalšími technikami – například různými druhy  kresby, apod. 

Podobným barvám jako jsou akvarelové jsou také kvaše (barvy charakterovými  vlastnostmi mezi akvarelem a temperou), kde je hlavním rozdílem větší zastoupení právě  bílé. Barvy jsou hodně krycí a dají se tak použít i pro tmavší podklady. Stejně jako akvarel  jsou vodou ředitelné, ale bývají hustější konzistence. Po zaschnutí mírně zesvětlají.

Tempera 

Tempery jsou nejstaršími uměleckými barvami, používanými již dlouhá staletí. Hlavní  výhodou je možnost ředit je vodou, rychlé schnutí, krycí schopnosti a fakt, že i po  zaschnutí je můžete vodou rozmýt. Bývají hustší konzistence (prodávané nejčastěji v  tubičkách) a po zaschnutí mají tendenci trochu zmatnět. 

Pokud malujeme temperou, můžeme si obraz nejprve předkreslit tužkou nebo šedou  barvou. Pak naneseme podmalbu – základní plošné barevné tóny, které budeme dále  promodelovávat, zesvětlovat či ztmavovat. Po podmalbě následuje právě budování  objemů. Základní barvu je možné zesvětlovat teplejšími nebo světlejšími barevnými  odstíny, ztmvauje se chladnějšími nebo tmavšími tóny. Na závěr naneseme průsvitnou  vrstvu nejtmavších stínů a dodáme malbě nejvýraznější světla, např. přidáním malých  bodů nezředěné běloby. Hotovou malbu lze přetřít lakem, např. damarovým.

Temperou můžeme malovat na plátno, tužší papír, sololit nebo i dřevo.

Olejomalba 

Ze všech představených technik je olejomalba určitě nejsložitější, avšak mezi umělci  nejvíce oblíbena díky svým vlastnostem a dlouhém zachování malovaných obrazů. Svůj  původ má ve středověku a většina slavných obrazů je malována právě touto technikou.  Vyžaduje další pomůcky pro ředění barev a také dlouho schne. 

Olejovými barvami lze malovat na různé druhy povrchů, nejčastější je však malba na  plátno. To může být buď napnuto na rám či nataženo na desku. Před samotnou malbou  je potřeba plátno našepsovat (prodávaná plátna jsou již obvykle šepsována). Šeps může  být nejen bílý, ale je možné ho před malbou i natónovat. Také lze přes šeps nanést  tenkou vrstvu jednolité barvy, která pak tvoří základ pro následné modelace (tzv.  impimitura). 

Olejové barvy jsou tekuté pstózní barvy prodávané v tubách. Jejich pojidlem – látkou,  která spojuje barevný pigment k sobě – je nejčastjěi lněný olej. Různými oleji je proto  možné barvy ředit, tedy učinit je tekutějšími. Polymerovaný lněný olej je upravený tak,  aby méně žloutnul. Kromě olejů ze lnu existují také oleje z jiných rostlin, např. makový.  Ty mají zase jiné vlastnosti, například odlišnou dobu schnutí nebo trochu jinou barvu. 

Oleje patří mezi tzv. média, prostředky, kerými se upravují vlastnosti olejových barev.  Média mohou pomoci vytvářet lazury (zžeděné, průhedné vrstvy barvy), ale mohou také  ovlivňovat dobu schnutí jednotlivých vrstev olejomalby. Sikativy zasychání olejových  barev urychlují. 

Způsobů jak lze maloat olejovými barvami, je několil. Technice malby “mokré do  mokrého” se správně říká “alla prima” a vypadá tak, že je celý obraz namalován v jedné  vrstvě, rsp. malíř nečeká, až již nanesené barvy zaschnou, ale propojuje ještě vlhké  barevné skvrny na plátně s dalšími a dalšími, dokud nen íbraz hotový. Staří mistři  malovali většinou složitějším způsovem. Kladli na sebe jednotivé zaschlé vrstvy malby,  a tak postupně vytvářeli kontrast světla a stínu a plasticitu jednotlivých tvarů na obrazu.  Rembrandt van Rijn byl známý tím, že na plátno nanášel silné vrstvy pastźních barev. 

Také jiní malíři se nesoustředili na hladké splývání jednotlivých tónů, ale energickými  tahy vedle sebe na plochu obrazu vrstvili větší mnžoství barvy špachtlá nebo štětcem.  “Špachtlová technika” je také jedna z možností, jak s olejomalbou zacházet. 

Obraz vytvořený technikou olejomalby schne v porovnání s dalšími zde představenými  způsoby malby velmi dlouho. Konkrétní délka schnutí závisí na zloušťce barevné vrstvy  i na jednotlivýcj pigmentec, které malíř použil. Obecně tah olejovou barvou schne  několik dní celý obraz pak může zasychat i měsíce. Po uschnutí je vhodné malbu přetřít  nebo přestříkat závěrečným lakem.